Sláva rumu
19. 04 2010 | V Karibiku mají kliku, že kotvíme na rybníku - tak to je geniální slogan firmy Božkov na jejich výrobek Tuzemák. Zatímco je ale slogan velice špičkový, produkt trochu už méně. Tuzemák prostě není rum a třeba je dobře, že se mu tak už nesmí říkat.
Nikdo netvrdí, že by v Božkově neuměli vyrobit dobrý rum. Ale určitě vyrábějí jiný než „klikaři“ v Karibském moři. Tradiční domácí destilát Tuzemák má své uznávané místo v české historii. Poté, co vás v mládí několikrát přinutil objímat záchodovou mísu, jistě můžete mít slovo rum spojeno s problematickými rány, bolestí hlavy a nekvalitním pitím. Jenže to není nekvalitním pitím . Český „rum“ je prostě něčím specifický, má vysoký obsah cukru (což je jeden z problémů při konzumaci) a hlavně – všeho moc škodí. Tedy i pokud to přeženete s pitím rumu. Jenže díky těmto zážitkům většina konzumentů ztratila k dalším rumům důvěru. Na druhou stranu např. jako přísada do různých zákusků a cukroví nebo jako grog je téměř nenahraditelný.
O vzniku klasického Tuzemáku koluje několik pohádek, nejčastěji citovanou je ta rádoby „námořnická“. Českým námořníkům, sloužícím na zaoceánských lodích, se po návratu domů velice stýskalo po destilátu, kterým se opíjeli v podpalubí při plavbách. Snažili se proto vyrobit doma kořalku, která by jim rum alespoň trochu připomínala. A tak upatlali „něco“ nikoli ze třtiny, ale z řepy, pšenice, někdy i z brambor nebo karamelu a dalších různých přísad.
Ďábelské pití - První alkoholický nápoj z cukrové třtiny nevznikl překvapivě v Karibiku, ale v daleké jihovýchodní Asii. Malajci dělají kvašený nápoj z třtiny, kterému říkají „brum“, a to dodnes. Třtinové nápoje ale ještě samozřejmě nejsou rumy. Má se za to, že první destilace rumu proběhla v Karibiku v 17. století. Otroci nechali kvasit melasu – vedlejší produkt rafinace cukru. Jenže alkohol z melasy dělaný „na koleně“ byl příšerné pití, které se svým konzumentům odvděčilo nejen velkým bolehlavem, ale často i všelijakými nebezpečnými chorobami, začalo po čase tenhle nápoj destilovat, což (ač to možná někomu může znít jako paradox) velmi přispělo ke zkvalitnění.. Destilace odstranila nečistoty, nepatřičné příměsi i choroboplodné zárodky. Ve srovnání s jinými tehdy známými kategoriemi destilátů ale nebyl ani melasový destilát ničím extra kvalitním. Často se cituje dokument z roku 1651, v němž se praví, že rum je „drsnou, ďábelskou a hroznou pálenkou“. Z Karibiku se ďábelská kořalka rozšířila po celé koloniální Americe a záhy se podstatně vylepšil proces výroby i kvalita drinku. Málo kdo dnes ví, že první skutečná palírna (coby podnik založený jen za účelem pálení rumu) nevznikla na karibských ostrovech, ale ve Spojených státech, na Staten Islandu v roce 1664. Výroba rumu se velmi rychle stala největším a nejziskovějším průmyslovým odvětvím v Americe. Těsně před vyhlášením americké nezávislosti byla průměrná spotřeba rumu na hlavu (včetně žen a dětí) 13,5 litru ročně. Nejlepší rum ze Staten Islandu se dokonce po jistou dobu používal vedle zlata jako uznávané platidlo v Evropě. Rum má dokonce na svědomí i začátek americké revoluce. Vyhlášením Cukrového zákona v roce 1764 si Británie definitivně znepřátelila americké kolonie, které bohatly na obchodu s rumem a cukrem. Namísto penězi se začalo platit rumem, a to dokonce nejen v rámci „směnného obchodu“. Rum sloužil i jako výplata za práci na polích a plantážích. Kolonie v té době získala zaslouženou pověst „největších ožralů světa“. Když se roku 1806 stal guvernérem Nového Jižního Walesu William Bligh, pokusil se problém s alkoholismem vyřešit tím, že zakázal používat rum coby platidlo. Jaká to hrůza! Proti Williamovi povstala armáda, přepadla vládní budovy a Bligha zatkla. Povstalci kontrolovali celou provincii až do roku 1810.
Vypitý Nelson
Dnes je rum u většiny lidí zapsán jako drink drsných námořníků, což samozřejmě souvisí už s faktem, že většina produkce pocházela – a ostatně dodnes pochází – z malých karibských ostrovů, odkud se destilát jinak než po moři vozit nemohl.
S mořem má ale rum společného mnohem víc. Poté, co Britové roku 1655 dobyli Jamajku, změnili denní dávky alkoholu pro námořníky a z francouzského brandy přešli na jamajský rum. Tehdy se ještě rozdával neředěný. Časté nehody na palubách a námořní katastrofy, které měli na svědomí opilí námořníci, ale přiměly vládu k tomu, že rum se kolem roku 1740 začal před vydáním námořníkům míchat s vodou – a vznikl grog.
Povídka zní takhle: „Admirál Edward Vernon se už nemohl koukat na to, jak se mu po palubě motá zpitá posádka,a rozhodl, že se jim rum bude ředit. Námořníci z toho pochopitelně nebyli nadšeni a ředěný rum nazvali podle látky, z níž měl admirál ušit kabát do nepohody „grogram“.“
Ale nejdůležitější roli sehrál rum při bitvě u Trafalgaru. Jak známo, admirál Nelson v ní roku 1805 slavně porazil francouzsko-španělskou flotilu, ale sám v boji bohužel zemřel. Jeho tělo naložili do sudu s rumem aby vydrželo cestu zpět do Anglie, kde mu byl vypraven pohřeb. Když ale po příjezdu do Anglie sud s Nelsonem otevřeli, žádný rum v něm nenašli. Námořníci do soudku totiž během plavby navrtali díru a všechen destilát vypili. Od té doby se rumu v anglosaských zemích říká také „Nelsonova krev“
Proč zrovna „rum“? O původu slova panuje několik teorií.
Jisté je to, že první písemný záznam pochází z roku 1657 z archivu soudu státu Massachusetts. Šlo o dokument, jímž soud vyhlašoval prohibici. Mezi zakázanými drinky se kromě pálenky, vína, brandy a dalšího alkoholu objevuje také rum.
Další oblíbená, ačkoli trochu nudná teorie o původu pojmenování rumu, spočívá v úvaze, že latinsky se cukr řekne „saccharum“. Jinou zajímavější variantou je, že název je odvozen od velkých holandských sklenic „roemer“. Jiná teorie zase říká, že slovo rum pochází z termínu „rumbullion“, což znamená „velké pozdvižení“ či „povstání“. Což by se k rumu vcelku hodilo. Brazilci svému rumu říkají „cachaca“, v Karibiku se setkáte s výrazem „tafia“. A na Barbadosu si můžete v baru poručit „water“. Nedostanete ani vodu, ani vodku, ale – právě rum.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
