Šampaňské vs. sekt
17. 05 2010 | Pokud chce někdo něco oslavovat, jako přípitek si většinou zvolí šumivé víno. Mylně, ale všeobecně označováno jako šampaňské. V lepším případě jako sekt. Jak to ale vlastně je se šampaňským a sektem?
Francouzští vinaři mají čestná privilegia k výrobě šampaňského, vyplývající zejména z toho, že jako první zjistili nejen to jak „bublinky“ vyrábět, ale i kde a z čeho. Je velkou ironií osudu, že oblast Champagne, která perlivé víno proslavila, se pro pěstování révy hodí ze všech nejméně. Bývá zde totiž celoročně dost chladno, průměrná teplota (10 °C) je těsně na hranici, kdy hrozny ještě mohou vůbec dozrát. Křídové podloží navíc dodává zdejším vínům až abnormální kyselost. Za normálních okolností jde o naprostou břečku, v nejlepším případě je lze konzumovat pouze jako střik.
Ovšem poté, co hrozny projdou procesem kvašení a dalšími procedurami, stane se zázrak. Vznikne skvost, nápoj po všech stránkách harmonický a velice ušlechtilý. Díky tomu se 25 tisíc hektarů bezcenné zemědělské půdy v okolí Remeše, Epernay a dalších míst po tomto objevu náhle změnilo v ty nejlukrativnější adresy. Postupně se přicházelo na to, které odrůdy jsou vhodné, až vykrystalizovaly tři nejlepší: Pinot Noir, Pinot Meunier a Chardonay. Z jiných odrůd se pravé šampaňské prostě dělat nesmí!
A zatímco u normálních vín se ročníková považují za kvalitnější, u šampaňského to neplatí. Dělají se jen výjimečně, zhruba jednou za pět let. K jediné povinnostem výrobců patří ale to, aby mošt z tak vynikající sklizně byl uchován, pro případ snížené kvality, na horší časy. Šampaňské se ale také rozlišuje podle obsahu cukru. Když zůstane neutrální, vznikne extra suché (extra brut), s ním se však setkáváme zřídka. Následuje suché - brut (znalci považováno za nejlepší), demi-sec (polosladké) a nakonec doux - sladké. Tyto údaje jsou povinným údajem na každé lahvi.
Láhev za milion
Na špičce pomyslné pyramidy stojí velké šampaňské domy jako např. Moet & Chandon, Louis Roederer, Taittinger, Veuve Cliquot, Dom Pérignon, Krug, Bollinger a další. Právě tyto „Grand Marques“ přitom mohou za to, že šampaňské má přes veškeré klady jednu dost velkou nevýhodu. Dokonale propracovaná marketinková strategie těchto gigantů totiž zákazníky neustále přesvědčuje, že pouze „pravé velké“ šampaňské je tím jediným důstojným pitím – a tak jméno žene jeho cenu nahoru. Není pak divu, že nejdražší šampaňské na světě Perrier Jouet Belle Epoque přijde na 1000€ a za archivní láhev Dom Pérignon Vintage Rosé 1959 zaplatil sběratel rekordní cenu $84 700, což je podle současného kurzu přibližně 1.635.600,-Kč!
Španělský je zázrak
Šampaňské sice vládne světu, ale vyrostl mu zdatný konkurent - SEKT. Jediným nedostatkem sektu oproti šampaňskému je totiž mnohdy pouze to, že není vyroben v oblasti Champagne. Ve Francii nese sekt označení „Crémant“, ale nebude od věci překročit hranice a podívat se i jinam, třeba na sousední Pyrenejský poloostrov. Pro všechna španělská šumivá vína se bez rozdílu používá označení „Cava“. Jejich kvalita je pod pečlivou (státní!) kontrolou. Typů sektu se vyrábí šest: Extra Brut (0-6 g cukru na litr), Brut (0-15g/l), Extra Seco (12-20g/l), Seco (17-35g/l), Semi-Seco (33-50g/l) a Dulce (více než 50g/l). Ještě před čtvrtstoletím se o španělských sektech nevědělo vůbec nic, dnes ale sbírají různá vyznamenání na prestižních mezinárodních soutěžích, oceňují je znalci i laici. Například značka Freixenet je nejprodávanější sekt na světě. Vyznačuje se vůní pečeného chleba, stálým perlením bublinek jemných jako jehly a svěží, čistou a výraznou chutí doznívající na patře úst.
Jednou z dalších zemí, které nám dávají kvalitní sekt je Itálie. Pravidelní konzumenti dobře vědí, že Cinzano, Maritini či Gancia nejsou jen vermuty. Zatímco nejznámější vína na Apeninském poloostrově pocházejí z Toskánska či okolí Benátek, u sektů to tak úplně neplatí. Výborné podmínky má např. podhorský region Trentino Alto adige (hrozny zde zrají ve výšce 250 až 900 metrů za poměrně nízkých teplot) a zapomenout nelze ani na Piemonte, odkud pochází nejlepší sladká šumivá vína z aromatické odrůdy Moscato. Ceny italských sektů se pohybují na přibližně stejné úrovni jako španělských, mnohdy jsou však i nižší, okolo 1000,-Kč.
A co u nás?
Chcete-li tuto odpověď vyřešit sami, zda zvolit šampaňské nebo sekt, dejte sektu šanci. Hlavně se nespalte. Je třeba dát si velký pozor na patoky „vylepšené“ kysličníkem uhličitým… A musíte brát v potaz, že dobrý sekt nikdy nestojí pod dvě stovky. Možná tedy s výjimkou naší „bohemky“, která není vůbec špatná (pochopitelně brut, nikoli stále výrobcem nesmyslně propagovaný o něco levnější demi-sec).
Dostupnou jedničkou je u nás anglický sekt Louis Girardot, vyráběný klasickou metodou zrání v lahvích (základ tvoří Chardonay, Ryzlink rýnský a Rulandské bílé). Vyniká zelenozlatou barvou, jemnou vůní a harmonickým buketem s náznakem zralých jader vlašských ořechů. O jeho vlastnostech asi nejlépe svědčí to, že ho má v oblibě královna Alžběta i fakt, že v roce 2006 získal bronzovou medaili na jedné z největších francouzských soutěží - International du Vin.
Sečteno a podtrženo. Srovnání, s ohledem na peněženku, vyznívá jednoznačně v neprospěch šampaňského. To však zůstává dál v neotřesitelné pozici výjimečného nápoje pro výjimečné chvíle. Je to obdobné jako u luxusní módy - platí se pouze značka.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
