Rozvod
9. 06 2010 | Zlí kritikové tvrdí, že rozvod se od sňatku liší pouze tím, že ho partneři bujaře slaví odděleně a nikoliv spolu. Ale dokážete si představit, jak takové rozvody probíhaly kdysi v historii?
Asi se budete trochu divit, ale rozvody existovali už ve starém Řecku. Důvod k ukončení společného žití byla většinou bezdětnost či velká neshoda v sexuálním životě. Už v Antice převažovalo patriarchální vidění světa, takže pokaždé za vše mohla žena. Ta měla velmi těžké podmínky pro život.
Tak například - svého vyvoleného viděla prakticky jen v ložnici, tedy pokud na ni měl zrovna náladu. Neoslovovala ho jeho jménem, ale slovem „Pane“, nesměla s ním jíst v jedné místnosti a nemohla promluvit jako první. Její postavení se spíš rovnalo služce, jejíž povinností bylo ještě rodit děti. Pokud chtěla z manželského svazku odejít, musela si podat žádost na „magistrát“. Mužům tenkrát stačilo choť jednoduše zavrhnout. Klíčové zůstávalo ustanovení, že děti připadnou do výchovy vždycky otci, i když to byl on, kdo svým špatným chováním rozchod zapříčinil. U muže se totiž nevěra tolerovala. Pokud se však téhož přestupku dopustila žena, měl její druh nikoli právo, ale přímo povinnost zapudit ji. Stačilo k tomu opravdu málo - před svědky prohlásit: „Vyháním tě.“ A tím vše skončilo. Následně byla žena poslána zpět do rodného domu i s věnem. To však nebylo finančním odškodněním pro zapuzenou ženu. Tehdy se jednalo o jakési vyrovnání účtů mezi dvěma muži. Přesněji, otec, který vložil do výbavy nevěsty peníze, je prostě musel dostat vždy zpět. Pokud tchán s tchýní už nežili, připadla částka nejbližšímu mužskému příbuznému. Žena proto musela mít po celý život jakého si poručníka ( Kýrios ), a to bez ohledu na její věk. Poručník měl dispoziční právo nad jejím majetkem i pravomoc s ním nakládat.
Obdobná situace panovala i v Římě. Zde to sice nešlo po právní stránce tak jednoduše, rozvod nešlo opřít o pár slov, ale ani v Římě žena neměla sebemenší šanci si ho vynutit. Snad jedinou výjimkou byla mužova impotence, ale ani ta nebyla vždy uznaným důvodem rozvodu. Manželovi naproti tomu stačily i banální záminky. Publius Sempronius Sufus se rozvedl poté, co zastihl drahou polovičku na gladiátorských zápasech, kam se vydala, aniž by si vyžádala jeho svolení. Sulpicius Gallus učinil totéž jen proto, že choť šla po ulici bez klobouku a tím se prý vystavovala žádostivým pohledům jiných mužů!
Pokud se pak páni tvorstva nechtěli s nepříjemnými formalitami obtěžovat osobně, stačilo odjet na cesty a rozvodový list poslat v klidu a v pohodě poštou. Ihned po jeho doručení si musela žena sbalit věci a opustit urychleně společné sídlo. Tuto taktiku zvolili většinou muži, co se své drahé polovičky báli...
Přístup k tomuto tématu asi nejlépe ze všeho ilustruje dochovaná historka, kdy se jednoho senátora přátelé zeptali, proč chce zavrhnout svou hezounkou a bezúhonnou ženu. Dostali následující odpověď: „Podívejte se na mé boty. Na pohled také pěkné a bezúhonné, že? Ale už nevidíte, že mě tlačí!“ A další Husarský kousek předvedl známý mravokárce Cato. Ten přenechal ženu a matku tří svých dětí bohatému, ale těžce nemocnému Hortensiovi, aby si ji poté, co zemřel, vzal klidně zpátky obohacenou o jeho nesmírné jmění, které pak připadlo jemu!
Manželství se zásluhou podobných metod časem změnilo na frašku bez jakéhokoli významu. Veřejné mínění však považovalo toto jednání mužů za normální, naopak pochybovalo o mravnosti těch žen, které se po smrti či rozchodu znovu vyvdaly...
"Co bůh spojil, člověk nerozděluj," zní jedna z křesťanských pouček. Poprvé byla takto formulována v letech 1545 - 1563 na Tridentském koncilu. V současné formě se ale odvozuje z textu nazvaného Codex iuris canonici z roku 1917. Když si pročteme pozorně Bibli, najdeme tam několik rozporuplných stanovisek. Starý zákon dovoloval muži oddělit se od ženy v případě, že v ní shledal něco „nečistého“. Co by to však mělo být, nekonkretizuje. K tomuto výkladu se připojila církev v období středověku, kdy „odchod od stolu a lože“ nepředstavoval žádný velký problém.
Perličkou je postup používaný v případech, kdy několik mužů v řadě brzy po svatbě s toutéž ženou zemřelo, což bylo přisuzováno tomu, že jim smrt mohla přivodit jejich choť pouhým zlým pohledem. (Na jed se v té době nemyslelo.) Aby se tomu v dalším spojení předešlo, šel ve svatebním průvodu vedle ženicha osel (jak symbolické!) a nevěstě se při ukazování na něj říkalo: to je tvůj ženich. Počítalo se s tím, že prokletí připadne nebohému zvířeti a muž tak zůstane naživu.
Trochu Itálie
K zajímavým situacím vedl zákaz rozvodů v Itálii (povoleny byly až v roce 1970!). Mnoho mužů totiž řešilo odchod od manželky po svém - pouze její vraždou. Soudci měli pro tento způsob řešení nebývalé pochopení a vynášeli velmi mírné rozsudky.
A to zvlášť v případě, kdy se to dotyčnému povedlo zakamuflovat tak, že nějak zpochybnil věrnost své choti a hájil se tím, že pouze bránil svou čest. Čekáte-li však, že poté co byl rozvod umožněn došlo k zahlcení soudů žádostmi o rozvod, velmi se pletete. Této nové možnosti využila manželství, která stejně už de facto neexistovala, protože oba bývalí partneři žili po léta odděleně.
Žhavá současnost
Nejmenší mírou rozvodovosti v Evropě se může pochlubit Holandsko. Zatímco u nás se podle statistiky ročně rozvádí přibližně 40% manželství ze 100, nizozemský průměr je pouze 5%! Je to i tím, že milenecké páry se tam v drtivé většině berou až po dlouholeté známosti a především ve zralém věku.
O tom, že na rozvodu nejvíc prodělají děti, je asi zbytečné diskutovat. Lidé se v těchto případech kloní ke dvěma rozporným stanoviskům. Jedni tvrdí, že je lepší, když jdou manželé od sebe, než aby děti musely dennodenně poslouchat hádky a obviňování. Druzí jsou toho názoru, že je vždy lepší, pokud zůstane rodina pohromadě. Když bude matka dceři vtloukat odmalička do hlavy, že všichni muži jsou zlí, je velká možnost, že tomu časem uvěří. V pubertě pak nemusí mít o chlapce zájem a místo toho, aby po nich toužila, je bude vnímat jako své nepřátele. Z psychologického hlediska je navíc tento postup naprosto kontraproduktivní, protože je potvrzeno, že většina dcer vidí v otci ideál budoucího manžela. A naopak, chlapci si zase chtějí vzít ženu se stejnými vlastnostmi jaké měla jejich matka.
Častým rozvodovým naschválem u žen je bránit dítěti stýkat se s otcem. To se tak stává rukojmím a zároveň nástrojem trestu muže za rozvod - i když ho neinicioval nebo byl proti němu. Tato taktika se používá zejména u chlapců. Loajalitu, stejně jako lásku a respekt dětí, si však nelze kupovat. To co děti vnímají je ale příklad, který jim dáváte a pokud je špatný, lze úspěšně předpokládat, že téhož se budou dopouštět v dospělosti i děti.
|
|
|
