Podprsenka a její vznik

 

Život bez podprsenky by si dnes nemohla představit nejen většina dívek a dam, kterým podprsenky pomáhají nést ono „břímě“ na hrudníku, ale ani většina pánů, jimž jsou v těchto sexy obalech servírovány ženské půvaby. A přitom je to revoluční vynález teprve raného dvacátého století.
 

Trochu historie: Před několika sty lety „frčel“ obrovský boom širokých krinolín. A ke krinolíně neodmyslitelně patřil i korzet, který nekompromisně svíral a stlačoval všechen svůj obsah – pas a hruď. První zmínky o těchto svěračích sahají do 13. století. V touze po co nejštíhlejší figuře byly dámy ochotny nechat se sešněrovat až do neuvěřitelného obvodu 40 cm kolem pasu
 

„Ženy uzavírají své pasy ve vězení z velrybích kostic, zmenšují si poprsí do té míry, že brzy získávají smrdutý dech a otevírají dveře souchotinám.“ Těmito slovy se proti korzetům bouřili angličtí satirici. Samozřejmě ani lékaři nezůstali ve stínu a horlivě vysvětlovali, že se nošením korzetů se stlačují žebra, hrudník a játra, brání se v dýchání a celé tělo se tak deformuje. Obrovská vlna nevole vůči korzetům se zvedla v Evropě v polovině 18. století. Francouz Jacques Bonnaud o problematice šněrovaček napsal dílo Degradace lidské rasy skrze nošení korzetů z velrybích kostic. Detailně v něm popisuje, že nošení korzetů je prakticky proti přírodě, i proti zdravému rozumu, neboť se jím žena dobrovolně mrzačí. Krejčí se proti tomuto názoru okamžitě odvolávali, že korzety naopak příznivě tvarují postavu a ženy, které je nenosí, jsou naopak postav neohrabaných a nepěkných. Francouzská revoluce se ke korzetům postavila jasně odmítavě. Na demonstraci manželka jednoho z členů Direktoria, pana Talliena, v roce 1795 přišla na ples v Opeře v hedvábné tunice bez rukávů, ale především bez spodního prádla, což bylo na tehdejší poměry neobvyklé až nepřístupné.
 

I přes nesčetná upozornění lékařů byly ženy i v devatenáctém století ochotny nechávat své půvaby sešněrovat do neprodyšných korzetů. Pochopitelně došlo k mnoha inovacím, značné obliby se dostávalo drahým modelům falešných poprsí zhotovených z drátěných konstrukcí a celuloidu, někdy i z látky s kaučukovými kapsami. Byly to vlastně jakés předchůdci klasických push-up podprsenek, jak je známe v dnešní době.
 

Lékaři se však nemínili vzdát a namísto neustálého kydání špíny na korzety se rozhodli jednat. Takže přišli s tzv. „reformním oděvem“. Onen oděv se skládal ze spodní košile a trikotu, kazajky, svrchního oděvu a paleta. Jak si každý jistě představí, nic moc sexy. Ženy v něm vypadaly jako v pytli od brambor. Dnešní dívky a ženy, proto můžou poděkovat Mary Phels Jacobsové, vynálezkyni podprsenky. Ke svému revolučnímu kousku oděvu se však tato dáma dostala zcela náhodně - zatoužila zajít na newyorský ples, ovšem bez překážejícího těžkého večerního korzetu. Spíchla tedy dva kapesníky, přišila k nim růžovou stuhu a hle, podprsenka byla na světě! 
 

Ze začátku podobné kousky šila i svým přítelkyním a roku 1914 svůj vynález nazvala Caresse Prosby (později Backless Brassiere) a nechala jej patentovat. Když prodala práva na výrobu podprsenek společnosti Warner Brothers, jejich popularita ještě více vzrostla a nosilo je čím dál tím větší procento žen. To znamenalo poslední sbohem a šáteček korzetům. Tehdejší podprsenky působily sice esteticky a lahodily oku, avšak prsa příliš nepodepíraly. Poválečným trendem sice byla ňadra lentilkových rozměrů, ale ženy tehdy nechtěly, aby jejich prsa vypadala jako dva máky na prkýnku. 
 

Roku 1925 začaly majitelky newyorkského krejčovského salonu Ida Rosenthalová a Enid Bissetová šít podprsenky, které podepíraly ňadra v přirozené pozici. V roce 1935 krejčové zavedly i košíčky různých velikostí a různých výztuží. Když se o tři roky později objevil, Du Pont nylon, používal se jako materiál pro výrobu tohoto prádla. V druhé světové válce však bylo nylonu potřeba na zcela jiné účely, a tak potřeby dam musely jít stranou. Po válce se naštěstí podprsenky ještě více rozšířily, vznikaly nové střihy a využívalo se více materiálů, jako je satén, krajka a podobně.