Muži a jejich chování

 

Zkusme se dnes zaměřit na to, proč je mužské chování tak nevypočitatelné a pro ženy těžko odhadnutelné. 
 

V dalekých pradávných dobách byla role muže jasně dána – obstarat potravu. Šel tedy ulovit něco k snědku a výsledek jeho úspěšnosti se odrazil na jeho postavení „ve smečce“. Žena se v té době věnovala péči o děti a komunikaci s ostatními členkami tlupy. Tzn., že její mozek se vyvíjel naprosto odlišným směrem – komunikace, city, porozumění. 
 

Posuzování muže dle jeho schopností přetrvalo dodnes. Rozdíl je jen v tom, že mamuta nahradilo tučné bankovní konto, divočáka pěkný automobil a zajíce třeba značkové hodinky. U žen se nezměnilo prakticky nic. Jejich hlavní charakter – emocionálnost – přetrval dodnes a nepocítil změnu ani během dlouhých let vývoje nebo emancipace. 
 

Díky tomu se muži museli naučit řešit všechny problémy sami a nepociťovat potřebu se s někým radit. Naopak ženy začaly upřednostňovat dialog, radu druhých a sdílet s nimi své starosti.
 

Důsledkem toho je, že pokud žena hovoří k muži, on si myslí, že ona potřebuje pomoci poradit a vyřešit problém. A v tom je zakopaný pes. Žena je zklamána, že ji nechce poslouchat a muž se zase domnívá, že jeho rada je přece jasným důkazem lásky a souladu. 
 

Pokud pošlete muže, aby si nakoupil např. oblečení na sebe, košile, kalhoty a boty koupí za několik minut. Oblek mu zabere o chvíli déle. Ženám naopak trvá nakoupení oblečení celý den, ne-li dní několik. 
 

Muž: V podstatě se jedná o co nejrychlejší provedení nezbytného úkonu. Je to v přeneseném významu vzor lovce, který nemá čas na to, aby se zbytečně zdržoval nebo váhal.
 

Žena: Je naopak vzorek svých předchůdkyň, které měly dost času na to, aby si dobře rozmyslely co se jim líbí a co ne a našly něco móóóc hezkého, čím si udělají radost. 
 

Opět si vezměme vzor v dobách dávno minulých. Muž se po úporném dni plném honu za zvěří vrátil domů, najedl se a začal odpočívat. Svůj pohled přitom upíral do ohně. A to samé dělá i současný muž – chce klid a odpočinek. A programy přepíná proto, že vlastně nechce žádné nové informace, ale jen jakousi vhodnou kulisu.  

 

Od pradávna byl chlapec, hoch a posléze muž vychováván v tom, že musí být hodně silný, nebojácný, nesmí se podávat citům a musí ochraňovat rodinu. Žádný problém nesměl být dost velký, aby nemohl být vyřešen. Jinak jako muž zklamal. Dnes muž nerad přizná svou chybu právě proto, že tyto geny přetrvaly do současnosti. Kdyby přiznal, že se zmýlil, vlastně by nesplnil očekávání. 
 

Pradávní lovci neměli mapy, navigace ani jiné podobné vymoženosti. Museli se spoléhat jen sami na sebe, na svůj orientační smysl a prostorové cítění. A byla to jediná dovednost, která  mohla zajistit úspěšný lov a tedy dostatek potravy. Pokud se dnešní muž ptá na cestu, vlastně popírá svou schopnost a degraduje tak své mužství. Proto se raději bude snažit poradit si jakkoliv, jen ne zeptat se na cestu. 
 

Muž je přesvědčen, že žena nikdy nedokáže mluvit o podstatě věci, nikdy jasně neřekne co chce a vždy se snaží spíše o komunikaci než o jasné a přímé vyjádření. Nemějme to ženám za zlé. Nemohou za to. V pravěké době ženy nelovily a ani se nezdržovaly mimo obydlí. Takže konverzace byla to jediné, co mohly celé dny dělat. No a když se muž vrátil, pokračovaly dál a mluvily a mluvily. A podstatné věci jaksi zanikly ve smršti slov a vět. Proto je kolikrát cílená konverzace s ženou tak matoucí. Muž totiž kolikrát neví, „o čem ta ženská vlastně mluví“.
 

Proč má pocit, že by se bez něj zbořil svět
Tato vlastnost je snad zcela jasná. Jako lovec a ochránce musel být vždy ve střehu, fyzicky zdatný a také bylo jeho úkolem „rozsévání semene“, tedy starost o zachování druhu. To vyžadovalo nemalé úsilí a také prosazení se před ostatními. Pokud by se takto nechoval, mohl být i vyhnán jako nepotřebný. Dnešní muž si samozřejmě tuto genetickou informaci nese dál, a proto mívá občas pocit, že je nejdůležitějším prvkem na světě.