Kam zmizela kultura autoservisů?

 

Vozidlo, u kterého něco nefunguje nebo se odněkud ozývají podivné zvuky je přece, s trochou nadsázky,  něco jako člověk, který se necítí nejlépe. Ale zkuste vzít auto k „lékaři – automechanikovi“, aby vám stanovil diagnózu. Doktor se snaží problém najít, analyzovat a následně odstranit. mechanik jen vymění náhradní díl.
 

A v tom je právě zakopaný pes. Auto také nefunguje jako jeden celek, ale je to skládačka mnoha malých i velkých součástek, mechanismů a přístrojů seskládaných dohromady. A všechny jsou vzájemně propojeny a jedna bez druhé nemůže fungovat. 

Přijedete-li do servisu s tím, že vám motor nějak netáhne, v nízkých otáčkách zhasíná a k tomu se „hádá“, jak to asi dopadne? Někdo fundovaný řekne, že to je váha vzduchu – vyměnit. Žádná změna. Následuje výměna svíček, kabelů, cívky, pak  možná i G-ventilu a skončíte u kliky motoru. Tyhle chlápci by rozhodně nemohli pracovat v lékařství. To byste také mohli přijít do ordinace s kašlem a odcházet s transplantací ledviny. 
 

Tak nějak se zdá, že současné autoservisy nemají vůbec zájem vozidla opravovat. Disponují úžasným systémem jak správně vyplnit formulář pro pojišťovny na úhradu jejich práce, jak vás přesvědčit, že zrovna tahle oprava fakt není nic jednoduchého a jsou borci ve výměně oleje v záruční době. Pak ještě možná při výměně brzdových destiček. Jenže když k nim přijedete s osm, deset nebo ještě víc let starým autem, uvidíte jen rozpačité pohledy a stěží zakrývanou hrůzu v očích. 
 

Představte si pána , kterému na jeho deset let starém dieslovém BMW praskla hlava motoru. Celkem běžná závada. Mechanici byli nejprve suverénní. Zavařit. Hlava se zavařila, ale asi za dva měsíce praskla znovu. K těm původním neměl již důvěru, a tak jel jinam. „No jo, to prasklo asi někde jinde. Uděláme celkový repas hlavy, všechny kanály se pořádně vyvaří, překontrolují, udělá se tlaková zkouška a vše bude jak nové. Od nás odjíždí zákazník vždy naprosto spokojen!“ Dobrá. Repasovaná hlava se namontuje, ale co se děje? Auto moc netáhne a „bojí se kopců“. Mechanik se nenechá zaskočit a hned hlásí, že je potřeba ještě něco doladit. Bohužel nic, s autem je to pořád stejné. „Je mám líto, už nevíme co s tím“, nechá se slyšet profík z toho servisu, odkud každý odjíždí spokojený. Zoufalý majitel jede tedy jinam. Další diagnóza je jasná – nové rozvody, to dá rozum! Jenže ani po nových rozvodech to není lepší. Další servis prohlašuje, že problém je v hlavě čerpadla. Vyměníme, seřídíme a autíčko pofrčí jako nové. Také nic. Dalším krokem je již auto prodat a zachránit tak zbytek vlasů na hlavě, které si majitel „deset let starého vraku“ ještě nevytrhal. Za tu dobu mohl totiž zaplatit celý nový motor. 
 

Je to už jasné? Kultura servisů tak nějak vymizela. Všem chybí logický úsudek a snaha o vyřešení problému. Za to „měničů“ dílů jako když naseje. Dnes je tolik prodejen náhradních dílů, že při troše zručnosti si svoje auto můžete servisovat sami.  A to ty díly ani kolikrát není potřeba vyměňovat. Jen najít někoho, kdo se skutečně dokáže zamyslet a problém vyřešit. 
 

Možná by stálo za to, poslat všechny automechaniky třeba někam do muzea na roční školení. Takový mechanik v Národním technickém muzeu asi těžko může opravovat všechny exponáty výměnou metodou pokus – omyl. Ostatně kde by je vzal. A přitom je muzeum plné několik desítek let starými exponáty ve výborném technickém stavu, kdy některé jsou stále plně funkční a schopné provozu.