In Vino Veritas...a také milióny
4. 05 2010 | O tom, že víno není jen nápoj ale může být i výnosný obchodní artikl, svědčí nejlépe příklad jednoho nejmenovaného movitého amerického sběratele. Který na aukci koupil láhev Château d´Yquem 1857 za téměř 2,5 milionu korun, čímž z něho vytvořil nejdražší víno světa. Pouze na čas, protože ceny vyhlášených značek stále stoupají a stoupají….
Za vše může Napoleon!
Mnozí čtenáři teď budou přemýšlet nad tím, jak může něco tak nepatrného a nestabilního (rozbít lze každou láhev) stát takové nekřesťanské peníze a zda se taková investice může vůbec vyplatit!? Věřte, že může. I proto jsou lidé, a není jich vůbec málo, kteří dávají před kamennou bankou přednost té vinné, případně sklípku kam chodí kontrolovat svůj majetek a občas z něj něco málo upít...
Za vznik tzv. „velkých“ vín může císař Napoleon III. Ten v roce 1855, při příležitosti pařížské výstavy, svolal someliéry a nejvyhlášenější odborníky na víno. Dal jim za úkol provést takzvanou klasifikaci, což znamenalo roztřídit tisíce vinohradů do tříd podle kvality. Byl použit stejný systém jako ve školním známkování, od jedničky do pětky. 61 z nich, těch úplně nejlepších, obdrželo prestižní nejvyšší možné ocenění Grand Cru Classé. Tento systém platí dodnes a je třeba říci, že i na vedoucích pozicích se za ta dlouhá léta nezměnilo nic. Špičkoví vinaři jsou si totiž dobře vědomi, že klientela, která kupuje nejdražší značky, chyby a omyly zásadně neodpouští. A jsou si také vědomi toho, že dobré jméno si lze zkazit rychle, takže pokud nejsou 100% spokojeni se svojí úrodou, víno pod zavedeným názvem raději nikdy nevyrobí!
Značek, jimž se povedlo proniknout mezi elitu, je naprosté minimum. Důvody jsou přitom hlavně v geologických podmínkách a poloze. Svou roli − a věřte že velkou − hraje matička příroda. Podle mýtů však do hry vstupují i jiné tajemné síly. Jak jinak se dá vysvětlit, že sousedící vinice v Chateau Margaux, vzdálené od sebe sotva dva metry!, produkují révu zcela odlišných vlastností?
Umění stárnout
Velká vína jsou výjimečná především v tom, že jsou vyrobena tak, aby mohla desítky i stovky let stárnout a vyzrávat. Tento proces umožní především vysoký obsah Taninu, takže se vyznačují svíravou až trpkou chutí. Proto nejen že by nemělo smysl konzumovat je „mladá“, ona by se v tomto stadiu nedala vůbec pít! Na to, až se jejich textura zjemní a jednotlivé složky se vyladí do dokonalé harmonie, se musí čekat hodně, hodně dlouho.
Velkým problémem při dlouhém skladování je korek. Přeci jen nemá takovou životnost, takže se musí po čase měnit, což není vůbec snadné. Pokud se to udělá špatně, je z cenného vína pouze břečka. Ani zdaleka neplatí dosti často citovaná věta „čím starší, tím lepší“. Jde o jeden z mnoha velkých zažitých omylů. Ve skutečnosti má každé víno svůj čas, kdy jeho vlastnosti dosahují ideální harmonie. Na základě vlastností odrůd v určitém roce a technologie je možné určit, kdy se víno dostane na absolutní vrchol. Jeho stanovení je velmi důležité, protože když ho nápoj překoná, rychle umírá. Zkrátka a dobře, když i to nejlepší víno necháte ve sklepě moc dlouho, můžete ho nakonec akorát tak vylít.
Skladování
Láhve určené k archivaci musejí být uloženy vždy naležato (nejlépe v regálech k tomu určených), ve tmě či pološeru, ideálně v místnosti se 70% vlhkostí a stálou teplotou 12stupňů. Nikdy se vedle nich nesmí skladovat nic jiného, zejména pak ne brambory nebo jiná sklizeň! Korkové zátky jsou totiž propustné, víno přes ně dýchá a nasává pachy z okolí.
Největší z velkých
Na světě jsou desetitisíce vín. Mezi nimi existuje velmi úzká společnost s přívlastkem „nej“. Nejlepší, nejslavnější, nejdražší.
Jsou to: Chateau Haut-Brion (oblast Graves), Chateau Lafite-Rothschild, Chateau Mouton Rothschild, Chateau Latour (všechny Paulliac), Petrus z Pomerolu v Bordeaux, Romanée-Conti z Burgundska a samozřejmě i Chateau Margaux. Pro ty nejlepší vína se používá pouze réva z nejstarší části vinice, přičemž průměrné vyprodukované množství je 40 hektolitrů z hektaru. Nebyl by jistě problém dosáhnout vyšších výnosů, hrozny by ale byly méně koncentrované a plné, čímž by ztratily punc výjimečnosti.
Legendou se stal i Petrus z Libournais, a to nejen díky letitým dodávkám na stůl anglické královny. Zatímco některá chateau (sída) vypadají už na první na pohled honosně, toto připomíná spíš skromné selské sídlo. Nikde ani stopa po bohatství, jen prosté budovy a řady vinohradů. A i když má většina vín z Bordeaux jako základ odrůdu Cabernet - Sauvignon, představuje právě Petrus výjimku potvrzující pravidlo. Téměř čistý (95%) Merlot, který mnohem hůř stárne a představuje pro vinaře ten nejtěžší oříšek, zde ukazuje své možnosti v podobě pravděpodobně nejdokonalejšího vína na světě. Vlastnit takové rarity si pochopitelně mohou dovolit (kromě samotných firem) jen velmi bohatí sběratelé, případně majitelé luxusních restaurací, kterým pomáhají vystavené vína s plnou parádou ve vitríně zvýšit společenskou prestiž.
Obchodníci a sběratelé
Proč se platí za tak nepatrný předmět tak astronomické částky? Některé důvody jsou logické − vysoká kvalita, obrovské množství ceněné ruční práce, drahé dubové sudy a další. Vedle toho má ovšem vliv i to, že špičkových vín je omezené množství, zatímco řady zájemců o koupi přibývají. I proto, že výnos z prodeje vína nepodléhá dani z příjmu!!
Podíváme-li se na věc z hlediska zhodnocení počátečních investic, záleží pochopitelně na výběru i vložených prostředcích. Obvykle se výnos pohybuje na hranici 10−15% ročně, při velmi dobrém nákupu je to však až 30% či víc! Takový úrok v bance nedostanete a pohled na láhev rubínového moku je určitě příjemnější než na výpis z konta. Zájemce o tuto netradiční formu „spoření“ musí ovšem nejprve vyřešit to, jakou sbírku zvolí. Jsou totiž dvě − horizontální či vertikální. V první (horizontální) se kupují všechny velikosti láhve (0,7, 1,5, 3, 4, 5 l) stejného druhu nabízeného v témže roce určitou vinicí. U druhé (vertikální) je to sled jednotlivých ročníků, pochopitelně těch nejúrodnějších.
Za zcela minimální vklad považují odborníci 150.000,-Kč. To nejsou zase takové peníze, řekne si. Jdu do toho! Jenže je tady jedno velké nebezpečí − než se do toho vůbec pustíte, musíte mít zaručený odbyt. Prodat drahé láhve ze soukromého sklepa je extrémně obtížné, hlavně kvůli absenci záruky, že nejde o podvod. A také je nutné si uvědomit, že nejkratší časové období, ve kterém se takto vložené prostředky začnou vracet, je 10 a více let! Mnozí sběratelé, tedy ti opravdu movití, praktikují metodu, která by se dala nazvat „výdělek s požitkem“. Spočívá v tom, že jednu láhev koupí pro zisk a druhou v určitý čas, kdy dosáhne vrcholu, vypijí. Pokud mají dobrý odhad, vydělají na té první tolik, že druhou mají v podstatě zadarmo!
„Nunc est bibendum“ - aneb „nyní je třeba pít“, pravil kdysi Horatius.
I špičková vína si lze dopřát, aniž by k tomu bylo potřeba vzít si úvěr od banky. Velice populární jsou zejména tzv. „druhá vína“ − u nichž se cena pohybuje od tisícovky výš. U prestižních značek nejsou ani v nejmenším podřadná, platí pro ně jen jiná pravidla než pro ostatní. Hlavně jsou stáčena dříve, díky čemuž rychleji zrají a jsou vhodná ke konzumaci dříve než první, určená k archivaci. Hrozny obvykle pochází ze sousední nejkvalitnější vinice, stárnou však v sudu, který byl použit pro „nej“ víno, takže ho chuťově velmi připomínají. Jde o geniální marketinkový tah, jak prodat „průměrnější“ víno pod jménem slavného bráchy.
Jedna z nejzajímavějších možností jak se pokusit přece jen získat dobré víno, bývá nákup „en primeur“. V takovém případě zákazník zaplatí podstatně nižší cenu − ovšem v době, kdy víno ještě zraje v sudech a není známa jeho kvalita. Obdrží ho přibližně rok či dva po platbě. I když jde o vcelku neobvyklý obchod, mnohdy se ukáže být výhodný. Někdy až mimořádně výhodný. U výjimečných ročníků jako byly, nahlédneme-li do těch starších, roky 1990 a 1996, se takto vložené prostředky již teď mnohonásobně zhodnotily. Investice v řádu několika tisíc se tak může vrátit až stonásobně! Riziko je vlastně minimální a pokud se kupující „netrefí“, vystřídá finanční efekt silný chuťový prožitek. U nás se, kromě jiných, prodává Château Margaux Cru Classé za 10.000,-Kč a Petrus Pomerol AOC z roku 2001 za 27.000,-Kč. Není ovšem problém si objednat prakticky jakoukoliv značku. Tedy pokud na ni máte.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
