Historie stomatologie

 

Co si budeme povídat, na návštěvu u zubaře se těšíme málo kdo, a to i přesto, že je v současné době k dispozici celá škála tišících a hojivých prostředků. Možná jsme tento strach zdědili po předcích, pro které jakýkoli zubní zákrok znamenal nezřídka přímé ohrožení života.
 

Jedna z nejstarších zmínek o zubařských zákrocích je stará přibližně 7000 let př. n. l. z Indie. Tehdejší rádoby zubaři používali ke své práci smyčcové vrtáky s pazourkovým ostřím, které se roztáčelo tětivou luku. Analýza kosterních pozůstatků z pohřebiště v Indii navíc odhalila, že jako zubní výplň se údajně používala živice. Zdá se, že už v té době měli zubaři k ruce pomocníka, mezi jehož povinnosti patřilo držet ruce a nohy vzpírajících se pacientů.

Zmínky o léčbě zubních problémů se objevují i na egyptských svitcích z roku  1500 před naším letopočtem. Vědci předpokládají, že Egypťané prováděli zubařské zákroky už 2500 let před naším letopočtem. Například chybějící zuby se nahrazovaly zvířecími. Revoluci v stomatologii uvedli na scénu Etruskové. Na kosterních pozůstatcích datovaných kolem roku 500 před naším letopočtem archeologové našli zubní můstky vytvořené ze zlatých drátků, a dokonce i částečné protézy. Tyto praktiky od nich později převzali i Římané. Zcela jinak se stomatologie vyvíjela na východě. V Číně se například používal amalgán stříbra k vyplňování zubů už 200 let před naším letopočtem a na rozdíl od Evropy byla v asijských zemích péče o zuby součástí běžné lékařské praxe. 
 

Bolest zubů byla velmi dlouho přisuzována existenci záhadného zubního červa, který se navrtá do zubu, užírá jej zevnitř a způsobuje tak palčivou bolest. První zmínky o zubním červu pochází od Sumerů, pět tisíc let před naším letopočtem. Hypotéza o zubním červu pravděpodobně vznikla kvůli podobnosti dírek v zubu, které jsou způsobeny zubním kazem, s otvory, které zanechávají larvy dřevokazného hmyzu ve dřevě. Představa o červech, kteří sídlí v zubech a užírají je, vydržela velmi dlouho a objevila se na různých místech světa. O zubním červovi se zmiňovali řečtí filozofové, znali jej staří Egypťané, Japonci, Číňané i indiánské kultury. Jeho existence byla vyvrácena až ve čtrnáctém století, kdy francouzský chirurg Guy de Chauliac označil za příčinu dírek v zubech zubní kaz.
 

Pád římské říše zasadil evropské medicíně smrtelnou ránu a strnulost, do které se propadla a vydržela téměř tisíc let. V podstatě jediným místem, kde se medicína praktikovala, byly kláštery, kde mniši vykonávali i chirurgické úkony. I tato praxe však skončila po roce 1163, kdy koncil v Tours zakázal řeholníkům provádět jakékoliv lékařské úkony a zejména ty, při kterých by přišli do styku s krví. Léčení, a s ním i stomatologie, se přesunulo do rukou holičů, katů, případně kovářů. Hlavní a v podstatě jedinou léčbou, které se vám mohlo dostat, bylo vytržení zubů, kterým se řešila bolest. Ať byla její příčina jakákoliv. To, že šlo o mimořádně bolestivý úkon je zřejmé, pokud uvážíte, že kováři a holiči trhali zub kleštěmi nebo ho ještě častěji páčili za pomoci nástroje velmi podobného klíčí od dveří. Při vytrhávání zubu byla téměř vždy poškozena čelist (nezřídka docházelo i k jejímu zlomení) a vytržen kus dásně.
 

Při anestézii pacient zemřel - Za jakéhosi otce zubařů a zakladatele moderní stomatologie je považovaný francouzský chirurg Pierre Fauchard, který v osmnáctém století vydal první publikaci věnovanou péči o zuby a jejich léčbě. V ní podrobně popsal diagnostiku a léčbu zubních onemocnění, ale i onemocnění ústní dutiny  nebo zubní chirurgické zákroky. Šlo vlastně o první oddělení stomatologie od ostatních medicínských oborů. První zubařské křeslo na světě zkonstruoval v roce 1790 John Greenwood, osobní zubař George Washingtona. Na konci devatenáctého století (1871) byla potom vynalezena elektrická zubní vrtačka.
 

První anestézie (oxidem dusným) při trhání zubů byla aplikována v roce 1844 americkým zubařem Horacem Wellsem. Veřejná demonstrace této metody však skončila fiaskem a po smrti pacienta spáchal Wells sebevraždu. Pošramocenou pověst zubní anestézii napravil až o dva roky později Wellsův společník William Thomas Green.