Dvacet let poté
18. 11 2009 | Magické datum v dějinách Českého národa.Tak jako si historicky budeme pamatovat květen 48, srpen 68, tak i „nejnovější“ událost – listopad 89. Pro někoho naděje na lepší zítřek, pro někoho předem připravený převrat, pro někoho logické a již nezadržitelné vyústění čtyřiceti let poslušnosti, ovládání despotickým komunistickým režimem, odříkání a izolací před okolním světem. Ale jak se na to díváme dnes – dvacet let poté?
Dovolte mi malé osobní zamyšlení:
V roce 1989 mi bylo krásných 21 let. V září jsem se vrátil z dvouleté služby vlasti, nabit energií, optimismem a radostí z toho, že teď již mohu začít „žít“ a užívat si mládí. Zcela nepřipraveně mne o dva měsíce později zastihla „Sametová revoluce“. Všichni jsme hrdě nosili trikolory, cinkali klíči na Václaváku a provolávali slávu nové a lepší době. Ale proč vlastně nepřipraveně? Teprve teď to přeci doopravdy začíná!! Otevírají se hranice a můžeme se jet podívat do zemí, které nám byly bolševickou garniturou zakazovány, můžeme si vybrat čím se chceme nadále živit a ne nutně vykonávat povolání, na které jsme studovali, můžeme svobodně provolávat své názory a nebát se, kdy se nám za zády ozve „soudruhu, co to tu říkáš, půjdeš s námi“. Anebo úplně klidně nemusíme pracovat a užívat si beze strachu z postihu za příživnictví. Také už nikdy nebudeme muset z NDR pašovat lepší boty a gumové indiány a vypisovat celní prohlášení, stát obrovské fronty v Kotvě, protože jim právě přišly „angličáky“ (tátové bývali hodně obětaví) nebo fronty na kokosovou moučku, mandle, lískové ořechy, banány, mandarinky, žvýkačky Donaldy, křapky vajíčka nebo šlehačku, chodit do Tuzexu si za pět bonů (které jsme nejspíš dostali od někoho k narozeninám) kupovat Kinder vajíčka, Tic-tac nebo čokoládu s oříškama a na vlakových nádražích vybírat koše na odpadky a popelnice a předhánět se, kdo našel lepší plechovku. Dokonce i budeme moci nosit na tričkách různé „kapitalistické“ nápisy bez obav z učitelů a policajtů – pardon, tehdy vlastně příslušníků veřejné bezpečnosti - nalepit si samolepku Supermana, McLarenu, Mickey Mouse nebo AC/DC na cokoliv, nosit v klidu „džísku“, dlouhé vlasy a zelenou parku mít ozdobenou nášivkou II. americké pěší divize. No nezní to skvěle? Ano, jenže….
…jenže časem se ukázalo, že není všechno zase tak růžové jak si člověk představoval. K „veslům“ se dostalo několik vyvolených a začaly se dít podivné věci: co se zpočátku jevilo jako ideální, začalo mít trhliny. Banky se náhle předháněly, která Vám půjčí finance na podnikání (a stačilo přinést pár barevných kamínků a prohlášení od nějakého znalce, že se jedná o drahé kameny a už jste si odnášeli pěknou sumičku), na místním úřadě si vyřídit tzv. Registraci (věc předcházející dnešním ŽL) a začít dělat cokoliv Vás napadlo (samozřejmě i bez patřičného vzdělání a odbornosti) atd. atd. Do toho stát vymyslel naprosto skvělou věc, kdy měl přeci každý občan zbohatnout – Kupónovou privatizaci (to nechám bez komentáře). Ale největším problémem se evidentně stal boj o koryta a moc. Nebylo týdne, aby někdo nevyvedl nějaký malér, s někým se neotřásla židle (ale jen otřásla), někdo nenakydal špínu na druhého. A nejhorší na všem je, že v tomto trendu jedeme stále a nějak se ne a ne zastavit. Čermák, Benda, Bém, Březina, Čunek, Dienstbier, Dlouhý, Exner, Filip, Grulich, Kalousek, Křeček, Langer, Lux, Mlynář, Pithart, Randsdorf, Ruml, Sobotka, Sokol, Svoboda, Škromach, Šojdrová, Špidla, Tlustý, Topolánek, Vesecká, Wolf, Zaorálek, Zeman, Zubová……. – kolik za těch dvacet let vlastně bylo v politice jmen? Kolik malérů, podvodů, lhaní a slibů voličům?! A to nemluvě o lidech, kteří z ničeho nic začali mít politické ambice – Ploc, Jandák, Mach, Kocáb, Fischer, Železný, Schwarzenberg atd. atd. Staré přísloví říká „Kdo bez viny, hoď kamenem“. Myslím, že bych se klidně mohl proti většině politiků postavit čelem a žádný kámen by nepřilétl. Dovolím si dokonce tvrdit, že by se na prstech jedné ruky dalo spočítat, kolik jich to skutečně myslelo s naším národem dobře a kolik jich nepřemýšlelo hlavně o svém profitu. Myslím, že se všichni řídí jiným pořekadlem – Kdo nekrade, okrádá svojí rodinu“.
V letech minulých jsme patřili mezi nejlepší a uznávané země vyrábějící motocykly. Jawa byl pojem, který znal téměř každý světový motorista. V roce 1937 bylo dováženo jen 6% zahraničních motocyklů a 94% pokryla domácí produkce.
Laurin a Klement – v malém provinčním městečku ve středních Čechách dokázali pánové Laurin a Klement v roce 1889 vytvořit první prakticky upotřebitelný dopravní prostředek – motocykl. Motor v rámu, pohon zadního kola a se všemi ovládacími prvky na řídítkách. V roce 1900 získal na tehdejší dobu neuvěřitelných 150 objednávek. V roce 1905 na dvouválci LK ve Francii získal Vodřich neoficiální titul mistra světa. Mexiko, Anglie, Rusko, Japonsko, Nový Zéland – noví zákazníci značky LK.
V polovině dvacátých let minulého století společnost prodána plzeňské Škodě.
Škoda – vůz Škoda 932, vzduchem chlazený čtyřválec s motorem vzadu a pohonem zadních kol. Koncepčně blízký Volkswagenu Ferdinanda Porscheho, jenže vznikl o čtyři roky dříve!!
Za socialismu nedostala Škoda (již v Mladé Boleslavi) příležitost jak dobýt světový trh. Existovalo mnoho prototypů, které se ale nedostaly díky „velkému bratru“, tehdejšímu Svazu sovětských socialistických republik, do výroby. Pamatujete na film Upír z Feratu? Tento vůz je označován jako Škoda 724 a prototyp dosahoval rychlosti až 190km/hod.!!!
A další věci – ocel, bižuterie,sklářství,výzkum (kontaktní čočky), nerostné bohatství atd. atd.
Asi se ptáte, proč o tomhle teď tady mluvím. Vysvětlím. Tak mi jen přišlo na mysl, kde bychom asi mohli dnes být, nebýt zákazů a příkazů ze Sovětského svazu (a samozřejmě před tím i války) a přitakávání našich pánů komunistů. Rudé sebranky, která se jen podřizovala, ohýbala hlavu a svůj lid prachsprostě šikanovala a zaprodala jiné zemi. Ano, v roce 1989 svůj statut nepřemožitelnosti sice prohráli, ale co se stalo dál? Dál jsou nepochopitelně v naší vládě a roztahují se, dělají koalice, žvaní do všeho a tváří se, že to všechno byla minulost - zapomeňte. NE! Nezapomeneme! Dávno měli být za čtyřicet let bezpráví, arogance, zlovole a persekucí postaveni mimo zákon. Jenže oni v tom bohužel dnes nejedou sami. Velké politické strany dál náš národ zatracují, sami rabují republiku, podniky rozprodávají zahraničním investorům a nám a našim dětem zbývají jen oči pro pláč. Vždycky si vzpomenu na píseň Dana Landy Blaničtí rytíři, kde je pasáž "...není lid a není král, jenž by zemi zachoval. A tak Čechy v sekáči skoupí boháči...“. Jak trefné a smutné.
V roce 1989 jsme se zbavili východního bratra, ok. Ale naproti tomu nám teď život organizuje Evropská unie. Spolek, ne nepodobný RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci), který doslova kecá do všeho: jaká má být správná délka okurek (nařízení Evropské komise č. 1677/88 stanoví kromě jiného, že okurky ve třídě “výběr” musí být “dobře tvarované a téměř rovné (maximální výška oblouku: 10 mm na 10 cm délky okurky).” S podobnou přesností stanoví charakteristiku pro I. až III. jakostní třídu. Uvádí též obecnou povinnost, že “hmotnost okurek pěstované venku nesmí být nižší než 180 g. Hmotnost skleníkových okurek nesmí být nižší než 250 g), že mrkev musí mít typicky mrkvovou barvu, že se Rum nemůže jmenovat Rum, že špekáček není buřt, jakou si do restaurace musíme dát vodovodní baterii, kolik si čeho smíme vypěstovat, kde je hodně „éček“, málo „céček“ a kde žádné „béčko, že na dopravních značkách musí šipky tak a tak, že už si doma neuděláme zabíjačku apod. A kdo tvrdí, že unie nenařizuje, ale jen doporučuje, lže. Smlouva o založení Evropského společenství definuje „nařízení“ v článku 249 následovně: „Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.”
Již naši otcové a dědové tvrdili, že nejsme národem, který je schopen vlastního žití, ale potřebuje něčí nadvládu. Neposlouchá se to právě dobře, ale…..
Na mysl mi teď naskočil státní deficit. Myslím, že jeho výše je minimálně k zamyšlení. Proto se zřizují různé úsporné balíčky apod. A to jen proto, že naši politici nebyli schopni za dvacet let!! vést náš národ a národní hospodářství tak, aby se snižoval. Takže se zvýší daně a vydojí se z nás co ještě jde. A co takhle snížit si zásadně vlastní odměny, přestat utrácet státní peníze za nesmyslné cesty a dovolené, přestat proplácet poslancům idiotské výdaje a vše omlouvat květnatými slovy „v zájmu republiky“? Jeden můj kamarád kdysi řekl, že máme takovou vládu, jakou si zasloužíme. Zprvu jsem mu to měl za zlé, ale nakonec jsem uznal, že na tom něco bude. Je to prostě na nás, současných i budoucích voličích. Jenže je tu jeden celkem zásadní problém – který ze všech skvělých a dalšími sliby nás zahrnujících spolků vybrat? A rádoby Mirků Dušínů už také bylo až dost a k ničemu to nevedlo. Žádná velká hitparáda, co?
Popsat události, a třeba jen negativní, za dvacet let nejde do pár vět. Mohl bych se tady rozvášnit a psát a psát. Ale koho z Vás by bavilo číst něco, co už všichni víme? Co se dozvídáme denně ze zpráv a z tisku? Mne asi ne. Vlastně jsem se opravdu jen chtěl zamyslet nad tím, kam jsme se za dobu od revoluce posunuly. Ano, všichni máme mobilní telefony, notebooky nebo stolní PC, mikrovlnky a friťáky, lepší auta, teplou vodu a splachovací WC, jezdíme na zahraniční dovolené, můžeme si v podstatě koupit co chceme, pokud na to máme, a životní úroveň je o něco vyšší. Jenže co je to platné, když žijeme ve státě, kde nevíme co bude za průšvih zítra, kdy si nemůžeme být jisti budoucností, kde se stát chová k důchodcům jako k odpadu a kde jen všichni potentáti do jednoho vymýšlí jak znovu a znovu na nás. Jsem zhnusen, mírně řečeno. A nejsem sám. Vždycky jsem říkal, že každá sranda jednou končí. Jenže tahle už trvá zatraceně dlouho. Pomůže nám snad časem mladší generace a nová krev? Ale která to je? Grossové a Březinové? To snad ne! Koneckonců, jak jsem již jednou napsal, ono kdysi na té defenestraci asi opravdu něco bylo…..
"Jak nás ještě odrbat, vymýšlí náš hodný stát. Není nutno však se bát, už nebude z čeho brát."
Daniel Landa - Blaničtí rytíři
